Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Krize rodiny - samota, která škodí

Rodina je společenská instituce, která odráží stav a vývoj celé společnosti. Je snad dnes společnost v krizi?

Dnes žijeme individuasticky, nevážeme se, je potom logické, že i rodina je zcela soukromá a individualizovaná jednotka.

Pohled do historie rodiny Cool Graphics at RevolutionMySpace.com

Vývoj rodiny kopíruje vývoj celé společnosti. Jestliže se společnost značně individualizuje, je logické, že i pohled na fungování rodiny bude podobný. Například pro období před průmyslovou revolucí je rodinou myšlena spíše „domácnost“ (dům, hospodářství), která zahrnuje jak pokrevně příbuzné členy rodiny, tak i podruhy, čeleď a další jedince v domě. Tradiční stavovská rodina sloužila hlavně jako ekonomická jednotka. Ještě na počátku dvacátého století se s dětmi počítalo jako s dědici a pokračovateli rodinné tradice a o svobodě rozhodování dítěte nemohla být moc řeč.

Místo nejdůležitější osoby by nemělo být prázdné

Kam se ztrácí svět dětské fantazie

Kvůli dětem jsme prožili manželskou krizi

Po druhé světové válce, začíná být dítě vnímáno spíše jako tvor bezmocný, potřebující laskavou péči svých rodičů, který jim tento přístup později recipročně vrací. Vysoká hodnota dítěte, kterému je třeba se obětovat (časově, citově, materiálně...), vede k dalšímu snižování počtu dětí v rodině.

V poslední třetině minulého století přestává být dítě citovým pojítkem ve vztahu muže a ženy. Ústředím bodem rodiny se stává křehký vztah mezi mužem a ženou založený na citových poutech. Dítě již není odmínkou „šťastného“ partnerského soužití, dokonce ho někdy spíše rozděluje. Toto období je typické citovým individualismem, svobodnou volbou partnera a uzavřeností vůči okolí, důrazem na soukromí.

 

Feminismus krizi tradiční rodiny pomohl

Je to dáno také osamostatněním ženy ve dvacátém století. Osobní, finanční a společenská individualizace ji dovoluje nemuset udržovat vztah s mužem kvůli společné výchově dětí (v USA v 80. letech módní a prestižní životní styl singles). V naší zemi se rodina v tradičním pojetí rozpadá zhruba od sedmdesátých let 20.století, kdy došlo k překonání společenskému odsudku rozvodu. Důsledkem je generace lidí, kteří vyrostly v neúplné rodině, nemají potřebné vzorce chování z interakce a komunikace vlastních rodičů. Nedokáží řešit vlastní problémy, nemají úctu vůči partnerovi či k předkům. Nemohou předat potřebné vzorce ani dál, takže stejným problémem pak trpí i jejich děti. Současné děti se obtížně orientují v tradičních hodnotách.

Členové rodiny dnes fungují zvlášť, ne jako jednotka

Není se ale za čím vracet. Zlaté časy soudržných rodin s více dětmi, které se nerozváděly, staraly se o své staré a nemocné členy patří do 18. století, do nevolnoctví, povinného katolictví, naprosté poslušnosti dětí vůči rodičům včetně výběru partnera! Dnes je v tomto směru absolutní svoboda, partnera si každý vybírá sám, členové rodiny také fungují jako samostatné jednotky se snahou o nezávislost. Samota a individualizace je důsledkem svobody člověka a proto není návratu k modelu tradiční rodiny.

Chybí vzor rodiny - co vztah, to jiný model

Rodina se stává soukromým prostorem, jenž má sloužit jednotlivcům.“ (Singly 2001a: 8) Cílem tohoto typu rodiny je umožnit individualizaci všem svým členům, a proto je tolik nestabilní. Současná rodina je založena především na sdílení emocí. Je svazkem mezi dvěma svobodnými individui, kteří se dohadují na konkrétní podobě rodiny a vztahu. Chybí předem daný vzor či model určující, co je to rodina, mateřství, otcovství, jaké role má kdo zastávat.

Rodina závisí dnes pouze na křehkém vztahu muže a ženy

A právě fakt, že manželství záleží pouze na emocích a na dohodě mezi partnery, ho činí tolik zranitelným, nestabilním a zrušitelným (Beck, Beck-Gernsheim 1995: 50-64). K hlavním důsledkům těchto změn patří snížení porodnosti (odkládání porodů do pozdějšího věku a omezení jejich četnosti), vznik či rozšíření alternativních forem rodinného života (nesezdaná soužití, singles a dobrovolná bezdětnost, děti narozené mimo manželství, rozvody a znovusložené rodiny).

Svoboda a následně často i samota je daní za individualizaci

Přestože se nestabilita manželského života stává terčem mnoha i dobře míněných kritik, je pravděpodobně nezbytnou daní za svobodu, které by dnes byl málokdo ochoten se osobně zříct. Partnerský pár dnes znamená dvě osoby, které jsou spolu, jelikož se tak samy rozhodly a že jim to poskytuje uspokojení. Podle F. de Singlyho představuje láska v současných společnostech hlavní vzor sociální vazby. Musí být založená na svobodné volbě partnera, a právě touto svobodou je dána křehkost této vazby. Stejně tak ve veřejném životě je nestabilita demokratických politických uspořádání dána pravě svobodou volby politických reprezentantů (Singly 2003: 15-17).

"Svobodně společně"

Současní lidé usilují o autonomii a nezávislost, ale přitom si dále přejí žít společně s ostatními, jelikož je potřebují k tomu, aby mohli být sami sebou. Hledají způsob, jak žít "svobodní společně" (François de Singly).

Krize rodiny může za sociální izolaci lidí

Profesor John Cacioppo z University of Chicago tvrdí, že díky této krizi tradiční rodiny je dnes více sociálně izolovaných lidí – zejména starších. Každý žije sám, má méně velmi blízkých přátel, prarodič nemá místo v malé „nuklární“ rodince (muž, žena, dítě), širší rodina o sobě někdy ani neví. Lidé se dožívají vyššího věku a děti se brzy osamostatňují a z rodiny odcházejí – doba samoty se tak stále prodlužuje.

Samota škodí zdraví

Samota bohužel není pro zdraví lidského těla vůbec vhodná. Vědci ji srovnávají s negativními dopady třeba kouření. Lidé žijící samostatně (ne vždy dobrovolně) prožívají větší stres, nemají s kým sdílet starosti, oslabuje se jim vůle, zhoršuje životní styl. Zvyšuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby, zhoršuje reakci imunitního systému a zhoršuje také např. průtok krve v oběhové soustavě. Lidé mají větší sklon k depresím a alkoholismu.

Zdroj: Wikipedie, Hana Konečná, Sullerotová, E.: Krize rodiny. Karolinum, Praha 1998.; Naše prababičky feministky. NLN, Praha 1999; Horská, P., Kučera, M., Maur, E., Stloukal, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Panorama, Praha; www.novezeny.eu, www.genderonline.cz